Vícepráce a samostatné plnění – nepatrný rozdíl, který může zhotoviteli zachránit peníze

Vícepráce a samostatné plnění – nepatrný rozdíl, který může zhotoviteli zachránit peníze

Jedním z nejčastějších sporů, k němuž dochází v souvislosti s plněním smlouvy o dílo, zejména smlouvy o dílo týkající se stavebních prací, je spor o zaplacení prací provedených zhotovitelem nad rámec původního předmětu díla. Ačkoli smlouvy o dílo v naprosté většině případů obsahují ujednání o tom, jak v případě nutnosti provedení těchto prací a obecně změn smlouvy postupovat, a striktně stanovují, co je nutné dodržet pro to, aby provedené práce byly ze strany objednatele uhrazeny, smluvní strany se nezřídka tímto ustanovením z rozličných důvodu neřídí.

Nejčastěji je ve smlouvě o dílo pro tyto případy mezi stranami sjednán požadavek k ujednání si těchto dodatečných prací písemným dodatkem ke smlouvě. V praxi však ne vždy bývá tato písemná forma dodržena a práce jsou často zhotovitelem prováděny i bez požadovaného písemného dodatku, například na základě ústních dohod mezi zhotovitelem a objednatelem. Problém poté obvykle nastává v momentě, kdy zhotovitel tyto práce vyúčtuje objednateli. Není totiž neobvyklé, že objednatel takto vyúčtované práce právě s odkazem na nedodržení sjednaného mechanismu jejich sjednání odmítne zhotoviteli zaplatit a mezi stranami smlouvy dochází ke sporu.

V případě soudního řešení takového sporu je následně velmi časté, že nároky požadované zhotovitelem v souvislosti s provedením prací nad rámec původního vymezení předmětu díla jsou – právě s ohledem na nedodržení postupu jejich sjednávání – zamítány a zhotovitel se zaplacení těchto prací, i když byly provedeny řádně a včas, nedomůže. V případě víceprací, u nichž chybí předepsaná dohoda či dodatek, totiž zhotoviteli nevzniká právo na jejich úhradu dle smlouvy o dílo a současně na straně objednatele dle současné judikatury Nejvyššího soudu nedochází ani ke vzniku bezdůvodného obohacení, kterého by se mohl zhotovitel domáhat.

Nemusí tomu tak však být vždy. Určitá možnost pro zhotovitele, jak se zaplacení svých dodatečně provedených prací domoci, se skrývá právě v odlišení tzv. víceprací a samostatného plnění. Ne všechny práce prováděné v rámci jednoho projektu či stavby totiž jsou vícepracemi, resp. ne na všechny nad rámec původního předmětu díla provedené práce lze aplikovat mechanismus sjednávání těchto prací dle smlouvy o dílo. Takové práce totiž mohou být pro svou nedostatečnou souvislost s původním plněním označeny za samostatné plnění, přičemž v takovém případě se na ně původní smlouva (včetně ustanovení o mechanismu sjednávání víceprací) neaplikuje a zhotovitel je oprávněn i bez dodržení tohoto mechanismu požadovat jejich úhradu, a to ať už z titulu ústních dohod, podaří-li se mu je prokázat, tak z titulu bezdůvodného obohacení.

Jak ale vícepráce a samostatné plnění odlišit? Toto odlišení není v konkrétním případě vůbec jednoduché. Odpověď spočívá v posouzení míry souvislosti původního plnění dle smlouvy o dílo a plnění provedeného zhotovitelem nad rámec. Obecně se v současnosti často stává, že tato souvislost je obecnými soudy posuzována velmi striktně směrem k vícepracím, kdy hlediskem pro toto posouzení je velmi formálně hodnocena časová, místní a věcná souvislost těchto plnění. V zásadě veškeré práce prováděné souběžně na jednom projektu nebo stavbě tak jsou na základě tohoto hlediska časové, místní a věcné souvislosti považovány za vícepráce s výše uvedenými důsledky.

K tomuto poměrně zjednodušenému posuzování míry souvislosti jednotlivých prací se však v nedávné době vyjádřil rovněž Ústavní soud, který uvedl, že pouhá časová, místní a věcná souvislost bez zohlednění dalších materiálních aspektů věci pro závěr, že se jedná o vícepráce spadající pod původní smlouvu o dílo, nestačí. I v případě, že se jedná o práce prováděné souběžně, na jednom místě, které ve svém výsledku budou tvořit jeden technologický celek (například budovu či jinou stavbu), nemusí být jejich pouhá souvislost dostatečná pro závěr, že práce provedené nad rámec jsou vícepracemi provedenými dle původní smlouvy o dílo. Může se naopak jednat o samostatné plnění. S odvoláním na zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu jsou soudy v tomto ohledu při svém rozhodování povinny sledovat i míru uvedené souvislosti jednotlivých plnění, respektive to, zdali nad rámec smlouvy provedené plnění ještě lze z hlediska jeho účelu a povahy považovat za sloužící ke zhotovení sjednaného díla. V rámci posouzení konkrétního případu je tedy nutné zvážit, zdali určité práce, s nimiž nebylo při podpisu smlouvy o dílo počítáno, byly nezbytné k tomu, aby bylo dílo dle původní smlouvy řádně provedeno.

Pokud tyto práce nebyly pro řádné provedení díla dle původní smlouvy nezbytné, vzniká na základě této skutečnosti zhotoviteli určitá možnost, jak se zaplacení těchto prací před soudem domoci. Měly by totiž být považovány za samostatné plnění. Na druhou stranu je však nutné upozornit, že i přes výše uvedená vodítka, je určení toho, co lze považovat za vícepráci dle původní smlouvy a co už za samostatné plnění, v konkrétním případě velmi složité. Vzhledem k tomu nezbývá než doporučit, aby zhotovitelé z opatrnosti důsledně dodržovali mechanismus sjednávání dodatečných prací uvedený v původní smlouvě o dílo a případným sporům, v nichž by bylo nutné tyto rozdíly aplikovat, tak předcházeli.

Mgr. David Sliwka, advokátní koncipient

Související příspěvky