Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách

Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách

Ochrana spotřebitele je oblastí, na níž je v rámci Evropské unie kladen velký důraz. I v rámci českého právního řádu již samozřejmě existuje mnoho předpisů, regulujících tuto problematiku. K nejvýznamnějším patří zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, navazuje na přímo použitelné předpisy Evropské unie a upravuje kromě jiného i mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. I zákon 89/2012 Sb., občanský zákoník se podrobně věnuje tématu spotřebitelských smluv. Spotřebitel má tedy již mnoho možností, jak se domáhat ochrany svých práv, k čemuž mu mohou dopomoci i mnohé organizace, zřízené právě za tímto účelem.

Cílem tohoto článku je upozornit na jednu oblast ochrany spotřebitele, týkající se úpravy spotřebitelských smluv a to konkrétně rozhodčích doložek, sjednaných ve spotřebitelských smlouvách. Právní úprava této oblasti prodělala s ohledem na vývoj evropské legislativy určitý vývoj, který lze hodnotit pozitivně, avšak do dnešního dne přetrvávají negativní důsledky nedostatečné právní úpravy z minulých let. I v těchto případech ale existuje možnost, jak se můžou proti nekalým obchodním praktikám některých podnikatelů domoci ty osoby, proti nimž – jakožto povinným – je již dokonce vedeno exekuční řízení. Toto téma je kromě výše uvedených právních předpisů upraveno i v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.

Pro začátek vymezení důležitých pojmů. Pod pojmem spotřebitelská smlouva rozumí občanský zákoník smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem a spotřebitelem. Za podnikatele se podle občanského zákoníku považuje ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Pro účely ochrany spotřebitele se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. Na druhé straně spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

Rozhodčí doložkou se rozumí dohoda smluvních stran o tom, že všechny majetkové spory (s výjimkou sporů v zákoně stanovených), které v budoucnu vzniknou z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.

V současné době je situace taková, že podle ustanovení § 2 zákona o rozhodčím řízení není přípustné, aby si strany sjednaly rozhodčí doložku v případě sporů vzniklých ze spotřebitelských smluv. Toto ustanovení, které jednoznačně stanovilo nemožnost sjednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě, se do zákona dostalo teprve k 1. prosinci 2016 a to s účinností pro smlouvy uzavřené po tomto datu. Mezi 1. dubnem 2012 a 1. prosincem 2016 sice možnost sjednat rozhodčí doložku ve spotřebitelské smlouvě nebyla vyloučená, zákon o rozhodčím řízení ovšem stanovil přísnější podmínky pro její sjednání. Jednalo se především o podmínku, že rozhodčí doložka u spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, a také musí obsahovat pravdivé, přesné a úplné informace o rozhodci a rozhodčím řízení, jak je požaduje zákon. Zákonodárce tak postupně reagoval na praxi, kdy docházelo k situacím, že podnikatelé ve spotřebitelských smlouvách zneužívali nepozornosti spotřebitelů, nebo prostě svého silnějšího postavení, a sjednávali rozhodčí doložky, v nichž vyloučili pravomoc obecných soudů a určili rozhodce, o němž předpokládali, že věc rozhodne v jejich prospěch. Existovala zde často minimálně finanční závislost rozhodce na podnikateli, který rozhodci předkládal velké množství sporů a rozhodce tak byl logicky motivován rozhodovat ke spokojenosti podnikatele, který mu pak zajišťoval dostatek dalších případu. Dělo se to i přesto, že na rozhodce rozhodující spotřebitelské spory byly zákonem kladeny vyšší nároky co do odbornosti, než na rozhodce rozhodující ostatní spory v rozhodčím řízení, což mělo zajistit dostatečnou ochranu spotřebitele, jakožto slabší strany v těchto sporech. Co se týče rozhodčího nálezu vydaného v rozhodčím řízení na základě sporu ze spotřebitelské smlouvy, rozhodčí nález musel vždy obsahovat odůvodnění a poučení o právu podat soudu návrh na jeho zrušení. Ve sporech ze spotřebitelských smluv měli rozhodci povinnost řídit se vždy právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele.

Před rokem 2012, kdy se do zákona o rozhodčím řízení dostaly podmínky, které zpřísňovaly použití rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv, musela na nekalé praktiky podnikatelů, jejichž kreativita při tvorbě spotřebitelských smluv se často neomezovala zákonem ani morálkou, zasahovat judikatura. Ústavní i Nejvyšší soud České republiky tak nejednou musely rozhodovat o neplatnosti rozhodčích doložek, a to právě z toho důvodu, že při jejich sjednávání nebyl dostatečně brán ohled na ochranu spotřebitele, popřípadě nebylo spotřebiteli zajištěno právo na spravedlivý proces neurčitým a nejednoznačným stanovením rozhodce. Dalším důvodem k rozhodování o neplatnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách byla i skutečnost, že v nich bylo odkazováno na nedůvěryhodné rozhodčí soudy, vzniklé ve formě obchodních společností a ne na základě zákona, jak to bylo zákonem o rozhodčím řízení požadováno.

Zákon o rozhodčím řízení umožňuje kterékoli ze stran podat k soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu, jestliže jsou pro to splněny podmínky stanovené v zákoně, např. jestliže rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, nebo jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem musí být podán do tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá. Pokud byla na základě rozhodčího nálezu nařízená exekuce, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí mimo jiné i z důvodu, že jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy, jak je stanovuje zákon (což platilo v době do 1. prosince 2016, neboť později by se strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, mohla domáhat návrhu na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí z důvodu, že rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, což spor vzniklý ze spotřebitelské smlouvy již nyní bezpochyby je).

I v dnešní době probíhají exekuce vzniklé na základě rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy. Povinným je často oběť působení tzv. šmejdů. Typická situace je taková, že na základě rozhodčí doložky, o jejíž existenci spotřebitel ani nevěděl (například z důvodu, že byla zahrnuta v obchodních podmínkách, na které odkazovala spotřebitelská smlouva), proběhne rozhodčí řízení, o jehož konání se spotřebitel také nemusí dozvědět (takový postup je samozřejmě nezákonný, ale bohužel v praxi ne ojedinělý, záleží, jak byla rozhodčí doložka sjednána a jaký je jednací řád rozhodčího soudu). Na základě rozhodčího nálezu, který je exekučním titulem, je pak nařízená exekuce, o které se povinný už samozřejmě dozví, ovšem nestačí se divit, jaká částka je po něm vymáhána. K původní dlužné částce přibydou kromě úroků z prodlení a smluvních pokut (sjednaných obvykle v závratných výškách) i náklady rozhodčího a exekučního řízení, v důsledku čehož je po povinném požadována k zaplacení částka mnohonásobně vyšší, než si původně půjčil. Jak již bylo řečeno výše, i v této fázi lze podat návrh na zastavení exekuce. Ve shora uvedeném modelovém případě lze najít více důvodů, které by dle slov zákona o rozhodčím řízení vedly ke zrušení rozhodčího nálezu. Ve svém důsledku to může znamenat, že dlužník se tak zbaví povinnosti platit přemrštěné úroky nebo smluvní pokuty. Jakkoli do budoucna by již s ohledem na současnou právní úpravu takové situace vznikat neměly, je dobré vědět, že zákon i v případě výše uvedených historických reliktů nabízí spotřebiteli možnost, jak se účinně bránit.

JUDr. Ludmila Jakubíková, advokátní koncipientka

Související příspěvky

Hromadné žaloby

Hromadné žaloby

Vzhledem k tomu, že se i v České republice připravuje návrh zákona o hromadných žalobách, je velmi pravděpodobné, že se s tímto pojmem dříve nebo...

Zveřejněno