O řádném hospodáři a jeho péči

O řádném hospodáři a jeho péči

Vnitřní strukturu obchodní korporace tvoří její orgány. Mezi tyto patří zejména nejvyšší orgán (např. valná hromada s.r.o.), kontrolní orgán (např. dozorčí rada a.s.) a statutární orgán (např. komplementář v případě komanditní společnosti nebo jednatel s.r.o.; v angloamerickém prostředí se často používá zkratka CEO). Každý z výše uvedených orgánů má jiné postavení a odlišnou funkci dovnitř či navenek té které obchodní korporace. V tomto článku bychom se chtěli zaměřit na orgán, který se nejvíce podílí na dynamickém chodu společnosti, a sice statutární orgán (označovaný také jako „statutár“). Statutární orgán je, zjednodušeně řečeno, nejvyšším orgánem pověřen, aby společnost vedl zejména po obchodní stránce; je to orgán, který zásadně za společnost jedná, uzavírá smlouvy a stará se o její – pokud možno bezproblémový – chod a fungování (tzv. day-to-day business). Základním a zároveň klíčovým zákonným požadavkem na výkon funkce statutárního orgánu je jeho povinnost postupovat s  „péči řádného hospodáře“, což je právnický evergreen, jehož kontury a obsah se pokusím v dnešním příspěvku nastínit.

Povinnost péče řádného hospodáře (§ 159 občanského zákoníku; dále „OZ“) sestává ze dvou základních dílčích povinností – povinnosti loajality (známé taky jako duty of loyalty) a povinnosti postupovat s potřebnými znalostmi a pečlivostí (také zvané jako duty of care).

Statutární orgán musí v první řadě postupovat loajálně, a to vždy vůči společnosti. Příkladem může být situace, kdy skupina společníků naléhá na statutára, aby jednal dle partikulárního zájmu skupiny utvořené v oné společnosti; v takovém případě ale musí statutár upřednostnit zájem společnosti jako celku, byť by právě hlasy těchto společníků byl do své funkce zvolen.

Povinnost postupovat s potřebnými znalostmi a pečlivostí klade na statutární orgán poměrně přísné požadavky, neboť osoba statutára má obecně řečeno jednat dostatečně informovaně, v obhajitelném zájmu společnosti a s dobrým povědomím o dané záležitosti. Pokud na tento výkon osoba sama nestačí či pokud nemá potřebné znalosti nebo schopnosti, odpovídá také za osobu, kterou jménem společnosti pověří, aby za ni vykonávala tuto činnost (jako velmi častý příklad může sloužit výběr účetního či právníka, pokud sama osoba statutára není dostatečně práva či ekonomie znalá). Jinak řečeno, součástí povinnosti péče řádného hospodáře je i jeho sebereflexe, že tu kterou záležitost nezvládne svépomoci a musí proto zajistit pomoc kvalifikované osoby, za jejíž výběr odpovídá.

Obecným následkem porušení povinnosti péče řádného hospodáře je povinnost statutárního orgánu nahradit společnosti škodu, která porušením této povinnosti vznikla. Není to však jediný možný následek – za určitých okolností může statutární orgán ručit třetím osobám za dluhy společnosti (§ 159 odst. 3 OZ), může být povinen vydat prospěch, který takovým jednáním získal (§ 53 zákona o obchodních korporacích; dále „ZOK“), může být z funkce vyloučen (§ 63 – § 67 ZOK) atd. Jednání statutárního orgánu nerespektující péči řádného hospodáře může mít v krajním případě i trestněprávní důsledky, např. může naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku.

Takto vymezená odpovědnost statutárního orgánu vůči společnosti může znít velmi přísně, až odstrašující způsobem. Nelze jí naštěstí aplikovat paušálně na všechny činnosti statutárního orgánu. Nabízí se například otázka, co se stane, pokud se statutárním orgánem přijatý obchodní záměr později ukáže jako neúspěšný a ztrátový? Nese statutární orgán odpovědnost vůči společnosti tzv. „za výsledek“? Samozřejmě nikoliv, neboť taková úprava by popírala samou podstatu podnikání. Určitá míra rizika je s podnikáním a s činností obchodních korporací odjakživa spjata a v podstatě je v určitém smyslu samou esencí podnikání. Nelze proto trestat statutární orgány za to, že přijímají obchodní rozhodnutí, která z povahy věci se ne vždy ukážou býti správná. A zákonodárce nabízí řešení v § 51 ZOK: statutární orgán není vůči společnosti za „nesprávné“ podnikatelské rozhodnutí odpovědný, prokáže-li, že byl v dobré víře a rozumně mohl předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace. Bude se tedy zkoumat, zdali statutární orgán, který učinil dané rozhodnutí, měl v dané době pro toto rozhodnutí dostatečné důvody, informace a motivy (doktrína zvaná „business judgement rule“).

Závěrem lze konstatovat, že na statutární orgán jsou kladeny vysoké požadavky, mají však své meze. Statutární orgán má jednat loajálně vůči své společnosti, odpovědně, svědomitě, a s největší možnou péči a znalostmi. Z druhé strany je oprávněn přijímat i riziková obchodní rozhodnutí, nicméně musí být schopen následně prokázat, že i – zpětně nahlíženo – chybné rozhodnutí v dané době činil v dobré víře, informovaně a v zájmu společnosti. Takto lze ve velké zkratce (a s ohledem na rozsah příspěvku nutně se značnou mírou zjednodušení) vymezit mantinely, ve kterých by se měl pohybovat každý český CEO – ať už se jedná o jednatele (s.r.o.), člena představenstva či statutárního ředitele (a.s.), komplementáře (k.s.) či společníka (v.o.s.).

JUDr. Piotr Mendrek, advokátní koncipient

Související příspěvky