K problematice jednostranných zápočtů pohledávek vůči pozastávkám (zádržnému)

K problematice jednostranných zápočtů pohledávek vůči pozastávkám (zádržnému)

Pozastávka, neboli také zádržné, je institut, který ač neupraven v zákoně, je v podnikatelské praxi hojně využíván. Především v souvislosti se smlouvami o dílo ve výstavbě lze dokonce uvést, že ujednání o pozastávce je jejich běžnou součástí a smlouvy o dílo, v rámci nichž by pozastávka mezi stranami nebyla sjednána, jsou v menšině. V praxi je také naprosto běžné, že strana smlouvy, v jejíž prospěch je pozastávka sjednána, vůči ní jednostranně započítává své vlastní v průběhu doby vznikající pohledávky, a to například pohledávky z titulu nároků z vad nebo ze smluvních pokut. Tato běžná praxe je však podle mého názoru právně poměrně problematická, kdy takové zápočty mohou být následně soudem vyhodnoceny jako neplatné. Právě o tom, proč tomu tak je, pojednává tento článek.

Pozastávka spočívá ve smluvním ujednání stran, na základě něhož jedné ze stran vzniká právo na zaplacení části sjednané ceny (nejčastěji vyjádřené v procentech) později, než je tomu u její zbylé části. Tato část je po určitou dobu (například po bodu záruční doby) jednou ze stran oprávněně zadržována s cílem využít ji k případnému hrazení v budoucnu vzniklých pohledávek zadržující strany. Pozastávka je pak často zjednodušeně a alespoň z právního hlediska nesprávně definována jako předem sjednaná část z fakturované částky, která má pozdější datum splatnosti oproti datu splatnosti uvedenému na faktuře.

V této souvislosti je však nutné si uvědomit, že pozastávka nepředstavuje toliko odložení splatnosti pohledávky, jak by se možná zdálo z výše uvedené definice, ale naopak se jedná o odložení vzniku samotného práva na zaplacení části sjednané ceny. Tato skutečnost je opakovaně potvrzována judikaturou Nejvyššího soudu, a to například v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 2008, sp.zn. 32 Cdo 2076/2017, dle kterého platí: „Uvedené ujednání o pozastávce upravuje ve stanoveném rozsahu vznik práva na zaplacení (části) ceny díla, a nikoli vznik splatnosti, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Za použití pravidel výkladu, upravených v ustanovení § 266 obch. zák., zejména též výkladu gramatického a logického, k jinému závěru dospět nelze. Je třeba rozlišovat vznik práva na zaplacení a splatnost tohoto práva (nároku). Jestliže tudíž žalobci, resp. jeho právní předchůdkyni nevzniklo právo na zaplacení (části) ceny díla, představující tzv. pozastávku, je právní posouzení předmětného nároku odvolacím soudem nesprávné, resp. v rozporu s hmotným právem.“ Tento názor je dále potvrzen například rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4928/2007, anebo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 5403/2017, který byl vydán na základě dovolání podaného naší advokátní kanceláří, přičemž právě tato argumentace byla při sepisu dovolání použita.

Právě výše uvedená judikatura Nejvyššího soudu České republiky je i důvodem, proč podle mého názoru jsou případné jednostranné zápočty pohledávek vůči pozastávkám neplatné. Dle občanského zákoníku totiž platí, že k jednostrannému zápočtu jsou způsobilá vzájemná plnění stejného druhu. V případě zápočtu u nedospělé pozastávky však vždy na jedné straně existuje dosud nepeněžitá pohledávka představovaná oprávněním na vznik práva na zaplacení sjednané ceny a na straně druhé pohledávka peněžitá typicky představovaná právem na úhradu smluvní pokuty, škody nebo nároku z vadného plnění. V takovém případě tedy dochází k započtení nepeněžité pohledávky vůči pohledávce peněžité, tedy k započtením pohledávek, které jsou jiného druhu, a takový zápočet je tudíž s odkazem na příslušná ustanovení  neplatný.

Z výše uvedeného je tedy patrné, že pozastávka je způsobilá být předmětem započtení až okamžikem, kdy dospěje a způsobí vznik práva na zaplacení sjednané ceny. Tedy až poté, co dojde k uplynutí doby, na níž byla sjednána. V praxi však většina subjektů výše uvedené skutečnosti nezohledňuje, vůči pozastávkám jednostranně započítává své peněžité pohledávky i po dobu jejich trvání a samy tyto subjekty se tak vystavují rizikům, která jsou případně s neplatností zápočtu spojena.

V této souvislosti je tedy nutné doporučit, aby výše uvedené skutečnosti byly před samotným jednostranným zápočtem vzaty v potaz a ideálně, aby již v rámci smluvních ujednání o pozastávkách byla vždy ujednána rovněž možnost strany, v jejíž prospěch je pozastávka sjednána, se této pozastávky i jen v části vzdát a tuto uvolnit právě pro případ jednostranného zápočtu. V opačném případě by totiž tato strana musela čekat až na uplynutí doby, na níž byla pozastávka sjednána, přičemž v takovém případě, by taková pozastávka jen stěží plnila svou základní funkci.

David Sliwka, advokátní koncipient

 

Související příspěvky