AML vyhláška ČNB aneb Další důvody k zásahům do soukromí klientů

AML vyhláška ČNB aneb Další důvody k zásahům do soukromí klientů

Už před více než rokem nabyla bez větší pozornosti své účinnosti vyhláška ČNB o některých požadavcích na systém vnitřních zásad, postupů a kontrolních opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Jde o vyhlášku č. 67/2018 Sb. účinnou od 1.10.2018 a dále jí budeme označovat jen jako AML (anti money laundering) vyhláška. Rok je jistě dost dlouhá doba na to, aby se mnozí čtenáři setkali s dopady AML vyhlášky už i v každodenní praxi zejména u bank.

AML vyhláška upravuje požadavky na zavedení a uplatňování postupů pro provádění kontroly klienta a stanovování rozsahu kontroly klienta odpovídající riziku legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu a dále požadavky na zavedení a uplatňování přiměřených a vhodných metod a postupů pro posuzování rizik, řízení rizik, vnitřní kontrolu a zajišťování kontroly nad dodržováním povinností stanovených zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „AML zákon“); a to institucemi v rámci systému vnitřních zásad podle § 21 odst. 2 zákona. Těmito institucemi je podle AML vyhlášky část povinných osob, vyjmenovaných v § 2 AML zákona, v zásadě jde o úvěrové a finanční instituce, včetně zahraničních, které podléhají dohledu ČNB.

AML vyhláškou dochází k rozšíření a specifikaci povinností vybraných institucí, včetně nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkovatelů podle AML zákona. AML vyhláška jednak zvyšuje nároky na vybrané instituce, které jsou podle ní především povinny z vlastní iniciativy odhalovat a vyhodnocovat rizika legalizace výnosů z trestné činnosti, ale zároveň tím nutně přináší vyšší míru, s jakou jsou instituce nuceny své klienty zatěžovat předtím, než pro ně provedou příslušný obchod nebo s nimi vstoupí do obchodního vztahu.

Dané instituce tedy musí zejména identifikovat klienta a zkontrolovat původ prostředků. Tyto povinnosti jsou v praxi plněny nejčastěji vyplněním tzv. AML dotazníku. Instituce v prvé řadě vyhodnocují rizikovost klienta a posléze podle míry možného rizika své vlastní klienty kontrolují. V rámci systému vnitřních zásad je instituce povinna zavést a uplatňovat vůči klientovi v návaznosti na jeho rizikový profil opatření, která zajistí účinné řízení rizik, zejména aby instituce vždy měla dostatek informací k posouzení rizika spojeného s klientem, obchodem a obchodním vztahem, a aby byla schopna identifikovat případný podezřelý obchod.

V rámci těchto opatření musí instituce zavést a uplatňovat zejména postupy k rozhodování o uskutečnění či odmítnutí obchodu, nebo o navázání obchodního vztahu s klientem či ukončení již existujícího obchodního vztahu.

Pokud je shledán profil klienta jako více rizikový, musí instituce vykonávat zesílenou kontrolu spočívající zejména v zesíleném monitorování obchodního vztahu a obchodů v rámci obchodního vztahu, v širším rozsahu požadovaných informací, či například ve schvalování navázání obchodního vztahu nebo provedení obchodu v rámci obchodního vztahu i mimo něj alespoň jedním nadřízeným zaměstnancem instituce, a může vyústit až k omezení přístupu klienta k některým produktům a službám, které jsou podle posouzení instituce spojené s vyšším rizikem.

Klientův profil je profilem s vyšším rizikem vždy, když některá ze zemí původu klienta, osoby, která klienta zastupuje, nebo některá ze zemí původu skutečného majitele klienta, je státem, který nedostatečně nebo vůbec neuplatňuje opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, anebo v případě, že je někdo z takových osob, včetně klienta samotného, zapsán na seznamu osob a hnutí, vůči nimž jsou uplatňována sankční opatření v souladu s jinými právními předpisy sloužícími k provádění mezinárodních sankcí, a v neposlední řadě také tehdy, pokud klient nebo jeho skutečný majitel jsou politicky exponované osoby, nebo je instituci známo, že tito jednají ve prospěch politicky exponované osoby. Ani tento výčet však není konečný a pro úplnost je potřeba odkázat na AML vyhlášku v jejím úplném znění.

Všechna tato pravidla však při své důsledné aplikaci přinášejí bezesporu větší zátěž nejen pro samotné instituce, ale také jejich klientům. U těch se navíc často setkávají daná opatření, zejména AML dotazníky a procesy lustrace, předcházející často pouhému výběru vyšších částek v hotovosti z účtu klienta, s nepochopením zejména ze strany těch, kteří o problematice AML nemají žádné nebo jen velmi malé povědomí. Takoví klienti mnohdy nakládají v rámci jednotlivých obchodů, považovaných bankou i přesto za rizikové, a to třeba jen s ohledem na výši převáděné částky, se svými celoživotními úsporami či s jinými prostředky získanými zcela běžnou činností. V takových situacích je na místě položit si otázku, zda je v případě AML legislativy naplňován požadavek rovnováhy mezi ochranou veřejného zájmu, jakým boj proti praní špinavých peněz jistě je, a ochranou soukromí, která by v právním státě měla být respektována a prolamována jen v nezbytně nutných případech.

 

Mgr. Martin Bielesz

Související příspěvky