Je obecně známou skutečností, že se vznikem manželství je – pokud mezi nastávajícími manželi není dohodnuto něco jiného – spojen vznik zvláštního majetkového režimu, tedy společného jmění manželů. Stejně tak není nikterak překvapivé, že při zániku manželství vyvstává otázka vypořádání majetku, který do společného jmění manželů náleží.

Tak, jak je v právní praxi obvyklé, platí, že pokud není mezi manželi uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění, může se každý z nich obrátit na soud, který o vypořádání rozhodne. O vypořádání přitom soud rozhoduje k okamžiku, kdy došlo k zániku manželství, tj. zpravidla k okamžiku právní moci rozhodnutí soudu, jímž bylo manželství rozvedeno.

Pro vypořádání společného jmění manželů se přitom použijí následující pravidla:

a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,
b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek,
c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek,
d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,
e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti
a o rodinnou domácnost,
f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

Při jednání o vypořádání společného jmění manželů přitom nezřídka vyvstává právě otázka náhrady hodnoty výlučného majetku jednoho z manželů, který byl za trvání manželství vnesen do společného jmění manželů. Uvedené situace nastávají zejména proto, že v zákonném režimu nespadá do společného jmění to, co jeden z manželů nabyl darem či dědictvím.

Pro představu může nastat následující situace. Jeden z manželů nabyl darem za trvání manželství určitý finanční obnos. Tento finanční obnos představuje majetek, který nespadá do společného jmění manželů, nýbrž je výlučným majetkem obdarovaného manžela. Pakliže tento finanční obnos nebyl ke dni zániku manželství vyčerpán, zůstává i nadále výlučným majetkem obdarovaného manžela a není tedy předmětem vypořádání společného jmění manželů.

Často ovšem nastává situace, kdy je tento finanční obnos investován do majetku ve společném jmění manželů, například na rekonstrukci domu, který mají manželé ve svém společném jmění. Obdarovaný manžel tak vynaložil své vlastní prostředky na rekonstrukci společné nemovitosti. V rámci vypořádání společného jmění bude tento jeho finanční vnos zohledněn tak, že má právo na náhradu jeho investice do společného domu.

Jak již bylo uvedeno výše, tato jeho investice je přitom zásadně oceňována ke dni zániku manželství (a tedy i zániku společného jmění manželů). Jsou-li finanční prostředky ve výlučném majetku jednoho z manželů vynaloženy na rekonstrukci domu, lze zpravidla očekávat, že tato investice bude v důsledku běhu času ztrátová, tj. že při vypořádání společného jmění bude mít dříve investující manžel nárok na částku nižší, než kterou původně do rekonstrukce společného domu vložil.

Za zmínku v této souvislosti jistě stojí tzv. rozšíření společného jmění manželů, které se na první pohled zdá být obdobou vnosu do společného jmění manželů, jak bylo popsáno v předchozích odstavcích.Při rozšíření společného jmění manželů totiž jeden z manželů rovněž vkládá do společného jmění manželů majetek, který je v jeho výlučném vlastnictví, činí tak však kvalifikovaně, a to uzavřením smlouvy o rozšíření společného jmění, která musí mít formu veřejné listiny – tedy notářského zápisu.

V praxi obvykle dochází k rozšíření společného jmění manželů v situaci, kdy jeden z manželů je výlučným vlastníkem darem nabyté nemovitosti, přičemž tuto nemovitost vloží shora uvedeným způsobem ze svého výlučného majetku do společného jmění manželů. Často se tak děje z důvodu naplnění podmínek pro čerpání hypotečního úvěru. V rámci vypořádání společného jmění manželů je však postavení tohoto manžela diametrálně odlišné oproti vnosu darovaných finančních prostředků. Manžel, který rozšířil společné jmění manželů o svou nemovitost, totiž nemá jakýkoliv nárok na případné finanční vypořádání tohoto svého vkladu. Uplatní se tedy bez dalšího pravidlo, že podíly obou manželů na této vypořádávané nemovitosti jsou stejné.

Z uvedeného je patrné, že postavení manžela, který obohacuje společné jmění manželů svým výlučným majetkem, je dramaticky odlišné v závislosti na tom, jakým způsobem tak činí. Lze přitom konstatovat, že naznačené důsledky vypořádání rozšířeného společného jmění manželů jsou pro mnohé z těch, jejichž manželství a potažmo společné jmění manželů zaniklo, velmi překvapivé. Nelze proto než doporučit, aby si manžel, který společné jmění rozšiřuje o svůj výlučný majetek, vymínil například vyšší poměr, ve kterém se při případném zániku společného jmění bude podílet na vypořádání jím vnesené hodnoty. Jde přitom o ujednání možné, které je však v praxi využíváno jen zřídkakdy.