Veřejné prostranství

Autor: Ludmila Jakubíková

V centrech mnohých obcí a měst (ale nejen tam) se nacházejí pozemky, které jsou volně přístupné a užívané veřejností, a často pak přicházejí (ať už ze strany vlastníků těchto pozemků nebo ze strany obyvatel dané obce – tedy potencionálních uživatelů předmětných pozemků) dotazy ohledně právní povahy užívacích vztahů k takovým pozemkům. V následujícím článku se budeme zabývat převážně vztahy v režimu soukromoprávním. Veřejnoprávní pohled na tuto problematiku přináší totiž širší okruh témat (např. jak je to s obecně závaznými vyhláškami, které v obci vymezují veřejná prostranství, nebo kdo má oprávnění vybírat poplatek za parkování na pozemku, který je veřejným prostranstvím), z nichž některá mohou být případně zpracována v dalším samostatném příspěvku.

Podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) v aktuálním znění, jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Jde o legální definici pojmu veřejné prostranství, která je použitelná i nad rámec zákona o obcích, a to zejména pro účely zákona o místních poplatcích nebo stavebního zákona. Tato definice obsahuje jen demonstrativní výčet prostranství, která lze považovat za veřejná, což znamená, že veřejným prostranstvím může být za splnění zákonem stanovených podmínek i jiné místo, než je výslovně uvedeno v ustanovení § 34 zákona o obcích.

Veřejným prostranstvím se pozemek stává jeho faktickým užíváním veřejností. Jak říká zákon, není zde třeba nějakého právního aktu obce o tom, že pozemek se veřejným prostranstvím stává. Důvodem k tomu, aby pozemek získal povahu veřejného prostranství, může tedy být buď zákon, přirozená povaha věci, nebo vůle vlastníka, který věc věnuje veřejnému užívání. Zákonem může být např. zákon o pozemních komunikacích, který stanovuje obecné užívání veřejných komunikací nebo zákon o lesích, kde se každému umožnuje vstupovat do lesa na vlastní nebezpečí, sbírat tam pro vlastní potřebu lesní plody a suchou na zemi ležící klest. Často se stává, že pozemek má povahu veřejného prostranství „odjakživa“, je každému přístupný a slouží obecnému užívání, protože vlastník kdysi takové užívání pozemku neurčitým počtem osob umožnil a nijak proti omezení svého vlastnického práva nezasáhl.

Z výše uvedené definice rovněž vyplývá, že veřejným prostranstvím nemusí být nutně pozemek ve vlastnictví obce, v jejímž katastru se nachází (i když ve většině případů to tak jistě bude), ale i pozemek ve vlastnictví jiné soukromé osoby, přičemž výkon vlastnického práva této osoby je za této situace značně omezen. Právní regulace související s institutem veřejného užívání je regulací veřejnoprávní a vlastník pozemku je povinen ji respektovat a podrobit se jí. To samozřejmě neznamená, že vlastník pozemku nemůže účelně bránit své vlastnické právo u soudu příslušnou žalobou.

Pokud je veřejné prostranství ve vlastnictví jiné osoby než obce, je na místě, aby byl vztah mezi obcí a vlastníkem pozemku upraven smlouvou (například nájemní), neboť v opačném případě vzniká na straně obce bezdůvodné obohacení, o jehož vydání může vlastník pozemku žádat. Obec totiž – prostřednictvím svých občanů – využívá cizí pozemek. Podle ustálené judikatury ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, nezakládá právo obce, aby vlastník pozemku, který je součástí veřejného prostranství, strpěl jeho bezplatné užívání, neboť by zde šlo o nucené omezení vlastnického práva bez náhrady, což by bylo v rozporu s Listinou základních práv a svobod, podle níž je sice nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu možné, ale to na základě zákona a za náhradu. V případě, že k dohodě nedojde, je vlastník oprávněn se obrátit na příslušný soud a bránit se tak proti případnému svévolnému rozhodování obce o veřejném prostranství. Na druhou stranu pokud vlastník dobrovolně strpí veřejné prostranství na svém pozemku nebo k němu udělí souhlas, není zde již prostor pro to, aby žádal po obci náhradu za užívání svého pozemku.

Na tomto místě je ovšem třeba zmínit i skutečnost, že prohlášení určitého pozemku za veřejné prostranství může jeho vlastníkovi přinést i některé výhody, jež by snad mohly alespoň částečně zmírnit omezení vlastnického práva, které jinak institut veřejného prostranství způsobuje. Zvláštní režim veřejného prostranství totiž působí v zásadě vůči třetím osobám, kterým např. ukládá či zakazuje určité chování, upravuje platbu místního poplatku z jeho užívání, nebo odstraňování komunálního odpadu z těchto prostor. Obce jsou také oprávněny ukládat na základě obecně závazných vyhlášek povinnosti k ochraně místních záležitostí veřejného pořádku, k ochraně životního prostředí a udržování čistoty, jakož i oprávněny ukládat pokuty za správní delikty související s udržováním pořádku na veřejných prostranstvích a zajišťovat tam tak veřejný pořádek.

Nabízí se ještě otázka, jak může vlastník pozemku, považovaného za veřejné prostranství, tento svůj pozemek sám užívat. Obecně lze říci, že jej může užívat tak, jako jej mohou využívat všechny ostatní osoby, protože z povahy věci nikdo není z užívání veřejného prostranství vyloučen. Naopak neoprávněné zabrání veřejného prostranství je podle ustanovení § 5 odst. 1) písm. g a odst. 2 písm. c zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, přestupkem proti veřejnému pořádku. Za předpokladu, že bude zachována povaha veřejného prostranství (to znamená, že bude umožněn přístup veřejnosti na tento pozemek), může tedy vlastník pozemku svůj majetek užívat podle své vůle. Obecně ve vztahu k ostatním osobám lze říci, že podle dosavadní judikatury by přestupkem proti veřejnému pořádku bylo například složení dříví na veřejném prostranství bez povolení nebo neoprávněný zábor veřejného prostranství odstavením vozidla mimo pozemní komunikaci.