Od 1.1.2018 vstoupil v účinnost zákon č. 225/2017 Sb., který významným způsobem mění právní úpravu dosavadního stavebního zákona v oblasti stavebního řízení a územního plánování. Účelem a cílem uvedené novely má být především zrychlení a zjednodušení celého procesu stavebního řízení, tedy získání stavebního povolení pro nové stavby i pro rekonstrukci těch stávajících.

Vzhledem ke skutečnosti, že dosavadní právní úprava stavebního řízení a řízení souvisejících byla pro veřejnost poměrně dosti komplikovaná, lze jakékoli urychlení a zkrácení délky stavebního řízení přijímat pozitivně. Otázkou však zůstává, zda se tento cíl a záměr ve stavebním řízení zvolenou cestou nové právní úpravy podařilo naplnit legislativně a následně i v každodenní praxi. Cílem tohoto článku je upozornit širší čtenářskou veřejnost na některé zásadní změny v právní úpravě stavebního řízení, které se nás mohou dotýkat, ať už jako stavebníků nové stavby, či jako vlastníků staveb stávajících např. v případě jejich rekonstrukcí.

Jednou z nejdůležitějších změn je především zavedení nové konstrukce tzv. společného řízení. O stavebním záměru bude umožněno vést jedno společné územní a stavební řízení, případně i s posouzením vlivu na životní prostředí (EIA). V případě využití cesty tzv. společného řízení, které je upraveno fakultativně, se jedná o spojení a zrychlení posledně jmenovaných tří řízení do řízení jednoho. O vydání společného povolení může stavebník žádat téměř u všech staveb, výjimku tvoří pouze některé speciální stavby (např. letecké). Výsledkem společného řízení je jedno společné povolení – jedno správní rozhodnutí, které stanoví podmínky jak pro umístění stavby, tak i pro její výstavbu (rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení, případně i s posouzením vlivu na životní prostředí). Tzv. společné řízení je řízením zahajovaným na návrh stavebníka a je pouze na něm, zda tento způsob využije.

Další změnou, kterou novela přináší, je změna v oblasti vstupu dotčených orgánů státní správy do povolovacích řízení. Dotčené orgány mají povinnost chránit veřejné zájmy, které mohou být stavbou dotčeny (ochrana životního prostředí, ochrana kulturního dědictví apod.). V praxi se tak děje formou jednak závazných stanovisek a jednak stanovisek pro oblast územního rozvoje a opatření obecné povahy. V uvedených případech se novela snaží zabránit případům, kdy by dotčený správní orgán stanovil v závazném stanovisku podmínky, které by zřejmě překračovaly jeho kompetenci vymezenou zákonem. V tomto směru novela doplňuje právní možnosti zrušení či změny nezákonných závazných stanovisek dotčených orgánů.

Zřejmě nejkontroverznější změnou, která souvisí zejména se souběžnou novelou zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je významné omezení účasti spolků na řízeních vedených podle stavebního zákona. Od počátku ledna 2018 se spolky na ochranu přírody a krajiny mohou účastnit pouze těch řízení podle stavebního zákona, na které se vztahoval proces posuzování vlivů na životní prostředí (EIA). Jestliže však stavební záměr nepodléhá procesu posuzování vlivů na životní prostředí, nejsou uvedené spolky podle nové právní úpravy účastníky řízení v procesu povolování staveb.

Obě posledně uvedené změny právní úpravy, tj. revize nezákonných stanovisek dotčených orgánů a omezení účasti spolků na ochranu přírody a krajiny, byly vloženy do nové právní úpravy v legislativním procesu na základě přijatých pozměňovacích návrhů v Poslanecké sněmovně. K oběma uvedeným změnám však byla po přijetí novely podána dne 22. srpna 2017 ústavní stížnost skupiny 17 senátorů k Ústavnímu soudu, když předmětem této stížnosti je návrh na zrušení obou těchto změn. Do dne vyhotovení tohoto článku však nebylo o uvedené ústavní stížnosti rozhodnuto. Teprve rozhodnutí Ústavního soudu a určitou dobu trvající praxe v oblasti nové úpravy stavebního práva ukáže, zda ambiciózní cíle novely deklarované předkladatelem budou reálně naplněny.