Advokáti ve své praxi nezřídka zastupují také účastníky správního řízení vedeného před správním orgánem (např. obecním úřadem, katastrálním úřadem apod.). Specifické je zastupování účastníků přestupkového řízení, tj. řízení o přestupku vedeného podle příslušných ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Účastníkem přestupkového řízení je zejména osoba podezřelá ze spáchání přestupku, proti které se řízení vede, tzv. obviněný z přestupku.

Za splnění určitých podmínek mohou být účastníky přestupkového řízení i některé další osoby – a sice poškozený, pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem; dále vlastník věci, která může být zabrána nebo byla zabrána, a to v části řízení týkající se zabrání věci; a nakonec také navrhovatel u tzv. návrhových přestupků, u nichž může správní orgán zahájit řízení jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka (tedy nikoliv z úřední povinnosti). V tomto článku se chci blíže zabývat postavením poškozeného v přestupkovém řízení, a to zejména z hlediska jeho možnosti požadovat v tomto řízení po obviněném z přestupku náhradu škody způsobené přestupkem.

Poškozeným ve smyslu zákona o přestupcích není jakákoliv osoba, která byla nějakým způsobem poškozena či dotčena protiprávním jednáním obviněného z přestupku (např. která cítí nějakou morální křivdu), ale jen ten, komu byla přestupkem způsobena tzv. majetková škoda. Takovou majetkovou škodou, jejíž náhrady se poškozený může po obviněném z přestupku domáhat v přestupkovém řízení, je nejen skutečná škoda (např. škoda vzniklá poškozenému zničením, poškozením či odcizením movitých či nemovitých věcí poškozeného), ale také tzv. ušlý zisk – tedy to, o co by se zvětšil majetek poškozeného, pokud by obviněný nespáchal přestupek, který je předmětem přestupkového řízení. V rámci náhrady škody je tedy možné v přestupkovém řízení požadovat nejen náhradu za škodu, kterou poškozenému způsobil pachatel přestupku poškozením, zničením či odcizením jeho věci, ale také další náklady, které by poškozený vůbec nemusel vynaložit, pokud by ke spáchání přestupku nedošlo (např. náklady na léčbu poškozeného, cestovní výdaje nebo další náklady, které mají přímou souvislost se spáchaným přestupkem), jakož i náhradu ušlé mzdy nebo ušlého výdělku.

Náhradu mzdy či platu nebo jiného ušlého výdělku (u poškozených, kteří nejsou v pracovním poměru, ale mají např. příjmy ze své podnikatelské činnosti) je možné poškozenému přiznat za dobu jeho pracovní neschopnosti způsobené přestupkem, a to ve výši rozdílu mezi jeho průměrným příjmem a vyplacenými dávkami nemocenského pojištění. Obdobně je ale možné poškozenému přiznat také náhradu za ztrátu na výdělku nebo náhradu ušlého zisku také za dobu, kdy z jiných důvodů (např. zničení věci, kterou poškozený nezbytně potřebuje ke své výdělečné činnosti) nemohl poškozený zcela nebo z části vykonávat svou obvyklou pracovní činnost a vznikla mu tak objektivně majetková škoda.

Aby bylo možné poškozenému v přestupkovém řízení přiznat nárok na náhradu škody vůči obviněnému z přestupku, musí být vždy splněno současně několik podmínek. Zaprvé poškozený musí svůj nárok na náhradu škody způsobené přestupkem řádně uplatnit, vyčíslit a doložit příslušnými důkazy, když správní orgán jinak sám otázku náhrady škody vzniklé poškozenému neřeší, resp. výši škody způsobené přestupkem zohlední jen při svém rozhodování o druhu a výši uložené sankce za přestupek. Zadruhé nárok na náhradu škody způsobené přestupkem je možné poškozenému v rámci přestupkového řízení přiznat jen tehdy, pokud správní orgán svým rozhodnutím současně uzná obviněného vinným ze spáchání přestupku. Pokud by se totiž přestupek nestal, resp. pokud by přestupek nebyl v přestupkovém řízení správním orgánem obviněnému prokázán a pokud by obviněný rozhodnutím správního orgánu nebyl uznán vinným, nemohl by poškozenému logicky vůbec vzniknout nárok na náhradu škody způsobené přestupkem (to samozřejmě neznamená, že by se poškozený nemohl domáhat náhrady škody způsobené protiprávním jednáním obviněného, které nenaplnilo znaky skutkové podstaty přestupku, např. v rámci civilního soudního řízení). A konečně zatřetí je možné uplatněný nárok na náhradu škody způsobené přestupkem poškozenému v rozhodnutí o přestupku přiznat jen tehdy, jestliže škoda a její výše byla spolehlivě zjištěna a škoda nebyla dobrovolně nahrazena.
To má velký význam z hlediska účelu přestupkového řízení. Primárně totiž účelem přestupkového řízení (obdobně jako v případě trestního řízení) není náhrada škody poškozenému, ale objasnění údajného protiprávního jednání obviněného z přestupku a v případě prokázání přestupku také jeho potrestání uložením sankce (např. zákazu činnosti, propadnutí věci, pokuty atd.). Pokud by správní orgán v přestupkovém řízení musel řešit sporné a mnohdy skutkově i právně komplikované otázky náhrady škody, přestupkové řízení by se neúměrně prodlužovalo a často by mohlo dojít k tomu, že v průběhu řízení došlo k tzv. prekluzi odpovědnosti za přestupek, když podle platné právní úpravy přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.

Řízení o nároku na náhradu škody uplatněném poškozeným v rámci přestupkového řízení má proto povahu tzv. adhezního řízení, které plní z hlediska účelu přestupkového řízení spíše vedlejší či doplňkovou funkci, když rozhodnutí o tomto nároku je podmíněno rozhodnutím o samotném přestupku. Ze stejného důvodu je poškozený účastníkem přestupkového řízení pouze v části týkající se projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem a nemůže tak např. svým odvoláním napadnout výrok rozhodnutí o přestupku v části týkající se viny obviněného z přestupku či uložené sankce za tento přestupek (přičemž výrokem týkajícím se viny je i výrok o zastavení řízení o přestupku).

Pokud správní orgán ve svém rozhodnutí uzná obviněného vinným ze spáchání přestupku, ale škoda a její výše nebude v přestupkovém řízení spolehlivě zjištěna, případně nebude možné náhradu této škody přiznat poškozenému z jiného důvodu, odkáže správní orgán ve výroku svého rozhodnutí o přestupku poškozeného s jeho nárokem (případně jen s některým z více uplatněných nároků) na řízení ve věcech občanskoprávních, tj. na civilní řízení u příslušeného soudu. Dle převažující a ustálené rozhodovací praxe správních orgánů i podle platné metodiky Ministerstva vnitra ČR tak např. poškozenému, kterému přestupkem vznikla újma na zdraví, není možné v rámci přestupkového řízení přiznat tzv. „bolestné“ (náhradu za vytrpěné bolesti v souvislosti s poškozením zdraví přestupkem), jelikož bolestné není majetkovou škodou (újmou v majetkové sféře poškozené vyčíslitelnou v penězích), kterou by bylo možné v rámci přestupkového řízení přiznat.

V Jablunkově dne 20.3.2014
Mgr. Tomáš Jakubík, advokát