Anglickému spisovateli Gilbertu Keithu Chestertonovi, který žil na přelomu 19. a 20. století, je připisován následující výrok: „Bible praví, abychom milovali jak svoje sousedy, tak i nepřátele. Pravděpodobně proto, že zpravidla jsou to jedni a tíž lidé.“ Přestože žijeme ve 21. století, ani doba, která od vyřčení uvedeného citátu uplynula, mu neubrala na aktuálnosti. Přímo z povahy vlastnického práva jako tzv. práva absolutního vyplývá, že vlastník může v zásadě se svým vlastnictvím libovolně nakládat bez ohledu na jiné osoby. Vedle toho však samozřejmě platí zásada „vlastnictví zavazuje“. Každý vlastník proto musí zároveň dodržovat určité hranice a ty nabývají na významu především v rámci sousedských vztahů. A tak i Listina základních práv a svobod stanoví, že výkon vlastnického práva není neomezený a nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

I proto zákon č. 89/2012 Sb., pro který se vžilo dnes už důvěrně známé označení „nový občanský zákoník“, stanoví, aby se vlastník zdržel všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

Nový občanský zákoník myslí i na to, že pokud kořeny či větve stromů rostoucích na jednom pozemku přesahují na pozemek souseda, může se soused (neučiní-li to vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal) sám postarat o jejich šetrné odstranění. Dále platí, že plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi sousedního pozemku. Vstup na svůj pozemek za účelem údržby sousedního pozemku a hospodaření na něm musí vlastník umožnit sousedovi v době, rozsahu a způsobem, které jsou pro takovou údržbu a hospodaření na sousedním pozemku nezbytné, pokud nelze daného účelu dosáhnout jinak.

Všechna tato výše popsaná pravidla však mají jedno své „ale“, a sice jak se domoci jejich dodržování. Právní úprava, která novému občanskému zákoníku předcházela, umožňovala v případech, kdy došlo ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, domáhat se ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten mohl předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav, čímž nebylo dotčeno ani právo domáhat se ochrany u soudu. Uvedené dnes již neplatí a ochrana v případě sousedských sporů, pominu-li nejrůznější (a často i anonymní) udání k orgánům státní správy, na policii nebo městským strážníkům, se smrskla jen na několik řešení. Patří mezi ně v obecné rovině jakákoliv dohoda se sousedem, která odstraní předmět sporu, svépomoc nebo žaloba k soudu. Zatímco ona dohoda (budou-li jí oba sousedé následně i dodržovat) je fakticky jediným řešením, které si na tomto místě dovolím doporučit, oba další uvedené soukromoprávní způsoby ochrany mohou mnohdy vést naopak spíše k eskalaci konfliktu a zintenzivnění nejrůznějších „schválností“, které sousedé ze vzájemné nevraživosti jeden druhému páchají.

Pod pojmem svépomoc se totiž skrývá možnost každého přiměřeným způsobem si sám pomoci ke svému právu, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Bezprostřední neoprávněný zásah je možné odvrátit úsilím a prostředky, které by se osobě v pozici toho, kdo jej odvrací, musely jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Nemohu se však v tomto kontextu zbavit dojmu, že takto komplikovaná definice a množství podmínek, kdy je svépomoc oprávněná, od jejího využití spíše odrazuje.

A konečně každý vlastník, který se cítí být obtěžován nad míru přiměřenou místním poměrům v důsledku výkonu vlastnického práva někoho jiného a je podstatně omezen v obvyklém užívání svého pozemku, se může u soudu domáhat nápravy sousedskou žalobou. Pokud s žalobou uspěje, následná ochrana poskytnutá soudem spočívá v uložení povinnosti žalovanému zdržet se toho konkrétního rušení, které je přesně vymezeno v žalobě. Výrok rozsudku však nemůže uložit povinnost něco konat, tj. například odstranit nějakou věc, přemístit ji a podobně. Nelze tedy ukládat konkrétní opatření, která má žalovaný provést – výrok soudu směřuje jen k povinnosti zdržet se určitého rušení. Je věcí žalovaného, jaká opatření k tomu, aby vyhověl rozsudku, vykoná. Opatření přijatá žalovaným ale musí být efektivní a vést ke splnění výroku rozsudku. Na druhou stranu je třeba klást důraz na precizní formulaci žalobního návrhu, tzv. petitu, neboť ten se odrazí ve znění následného výroku rozsudku soudu.

Pokud žalovaný rozsudek soudu neplní, je možné proti němu podat návrh na exekuci a ta se bude provádět prostřednictvím ukládání pokut (do částky 100.000 Kč, a to i opakovaně), nepochybně však bude problematické soudu, který je příslušný tento výkon exekuce provádět, prokázat samotné neplnění pravomocného rozsudku ze strany žalovaného, tedy že se žalovaný konkrétního prokázaného rušení nezdržel, respektive že svého souseda nadále příležitostně ruší… Efektivní (i když druhořadou) sankcí tak může být vůči sousedovi rušiteli alespoň jeho povinnost k náhradě nákladů soudního řízení, pokud žalobce se svou žalobou uspěje. Vedle uvedeného může soud na návrh souseda a za předpokladu, že je to potřebné k zajištění nerušeného výkonu sousedova vlastnického práva a nebrání-li to účelnému užívání dalších pozemků, vlastníkovi pozemku uložit povinnost jej oplotit, protože obecně tuto povinnost vlastník nemá.

Doposud jsme se zabývali vlastně jen sousedskými spory, pramenícími z nejrůznějšího rušení. Na příště tak zbývá ještě celá řada důvodů, které také mohou vyvolávat (a vyvolávají) spory mezi sousedy, ať už jde o neoprávněný zábor cizího pozemku, bránění v přístupu a příjezdu na sousedův pozemek po pozemku vlastníka a podobné případy.

V Třinci dne 6. března 2015, Mgr. Martin Bielesz, advokátní koncipient