Zřejmě každý již zaznamenal debaty, které byly na téma oddlužení rozpoutány v souvislosti s předloženým návrhem novely insolvenčního zákona. Ta byla v lednu 2018 schválena vládou a nyní je v procesu schvalování v Poslanecké sněmovně. V následujícím článku tedy nastíním, jakých změn by mohl proces oddlužení doznat a jaká východiska zákonodárce k těmto změnám vedou.

Je potřeba v prvé řadě zmínit, že úpadkem se ve smyslu insolvenčního zákona rozumí situace, kdy dlužník má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Způsobů řešení úpadku dlužníka je přitom vícero, v případě fyzických osob – nepodnikatelů přichází v úvahu kromě oddlužení též konkurs, při němž dochází ke zpeněžení dlužníkova majetku a z tohoto majetku jsou věřitelé dlužníka dle předem stanovených pravidel uspokojováni. Zmíněná novela insolvenčního zákona se však razantně dotýká pouze způsobu řešení úpadku dlužníka oddlužením, a to konkrétně plněním splátkového kalendáře.

Předpokladem pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře soudem dle aktuální právní úpravy je skutečnost, že dlužník bude schopen splatit za dobu 5 let minimálně 30 % ze svých peněžitých závazků. Schopnost plnit v tomto rozsahu pak dlužník dokládá údaji o svých příjmech za poslední 3 roky, pokud však jeho očekávané příjmy v následujících 5 letech nepostačují k úhradě 30 % pohledávek věřitelů, je možno chybějící finanční prostředky doplnit např. darováním ze strany třetí osoby. Pakliže dlužník uvedené splní, může očekávat, že soud dlužníka po uplynutí 5 let plnění splátkového kalendáře placení zbývající části pohledávek zprostí.

Novela insolvenčního zákona stanoví podmínky pro rozhodnutí o splnění oddlužení odlišně, resp. původní hranici doplňuje o další varianty. Nově se tak kromě splacení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů v době 5 let navrhuje zavedení 50% limitu splacení pohledávek věřitelů v době 3 let anebo plnění oddlužení po dobu 7 let bez jakékoliv minimální hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

Nově je také zavedena možnost dlužníka požádat soud z důležitých důvodů o přerušení průběhu oddlužení, a to až na dobu 1 roku. Po dobu přerušení průběhu oddlužení dlužník nemusí plnit svou povinnost splácet pohledávky dle splátkového kalendáře. Jakmile odpadne důvod pro přerušení průběhu oddlužení nebo jakmile uplyne doba 1 roku, je v oddlužení pokračováno. Doba, po kterou byl průběh oddlužení přerušen, se do doby plnění oddlužení nezapočítává.

Nově by dále měla být dlužníku dána možnost požádat soud z důležitých důvodů o prodloužení doby, která je rozhodná pro posouzení míry splacení pohledávek.

Přerušení průběhu oddlužení nebo jeho prodloužení může být dle mého názoru novinkou vítanou, neboť obě eventuality reagují na okolnosti v zásadě nezávislé na vůli dlužníka. Kupříkladu na situaci, kdy dlužníku v důsledku nemoci poklesnou příjmy, z nichž doposud řádně plnil splátkový kalendář.

Změny spočívající v rozdělení oddlužení podle délky doby a míry uspokojení pohledávek věřitelů s sebou však přinesly mnohé otazníky. Skutečně současný stav vyžaduje takovýto zásah? Jaká je odůvodněnost zkrácení doby oddlužení na 3 roky v situaci, kdy bude uhrazeno „pouze“ 50 % pohledávek? Opravdu uvedené opatření motivuje dlužníka uspokojit své závazky v co největším rozsahu? A co zmíněná „sedmiletá“ varianta oddlužení? Je vůči věřitelům spravedlivé, pokud nebudou jejich pohledávky uspokojeny vůbec, přesto bude dlužník zbaven povinnost tyto pohledávky hradit?

Důvodová zpráva k navrhované novele oddlužení uvádí, že současný stav neumožňuje významné části dlužníků řešit jejich dluhovou situaci, když jejich dluhy v průběhu času dosáhly takové výše, že je již dlužníci nejsou schopni uhradit v plné výši ani splátkami ze svých příjmů, ani výtěžkem z rozprodeje svého disponibilního majetku.

Novela oddlužení se však nikterak nezabývá řešením příčin vzniku oné dluhové pasti, nýbrž pouze samotného následku. Důvodová zpráva přináší statistiky, z nichž vyplývá, že lidí v „osobním bankrotu“ přibývá. Neuvádí však, z jakého důvodu. Naopak, tento stav může být znakem toho, že více lidí je schopno na aktuální podmínky oddlužení dosáhnout.

Není však doposud vyjasněno, jakým způsobem, tj. zejména podle jakých kritérií, bude insolvenční soud posuzovat průběh sedmiletého oddlužení, když doposud tak činil v podstatě výlučně z pohledu míry uspokojení pohledávek. Novela totiž nepřináší žádná bližší pravidla, kterými je soud v této věci vázán.

Zásada, že závazky mají být plněny, dostává při takto vágním vymezení podmínek oddlužení poněkud jiný rozměr. Obavy věřitelů z toho, že jejich dlužníci naopak ztratí motivaci k úhradě svých dluhů, doposud nebyly uspokojivě vyvráceny. Nezbývá tak než doufat, že v průběhu projednávání předmětné novely v Poslanecké sněmovně tato ještě dozná změn v uvedeném smyslu.