Náhrada škody způsobené dítětem

Náhrada škody způsobené dítětem

 „Deliktní odpovědnost nezletilého“ – tento, pravda, nepříliš poutavý název článku v sobě skrývá relativně praktickou otázku: nakolik je dítě civilněprávně zodpovědné za škodu, kterou způsobí třetí osobě? Troufám si říci, že tuto otázku si musel již položit každý rodič, který se těší svými velmi aktivními ratolestmi s bujarou fantazií. Cílem tohoto článku je stručně – a s ohledem na omezený rozsah i velmi zjednodušeně – přiblížit, jak se na tuto problematiku dívá účinný občanský zákoník (zejména je třeba odkázat na ustanovení § 30, 31, 2920 a 2921 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a související judikaturu). Pro úplnost je třeba poznamenat, že tento článek přibližuje řešení této otázky ryze v rovině občanskoprávní; věkové hranice správní nebo trestní odpovědnosti dítěte zde autor ponechává stranou.

Zajisté každý s průměrně rozvinutou fantazií si dokáže přestavit, že děti jsou s to způsobit škodu v občanskoprávním smyslu: ať už se jedná o dítě v předškolním věku, které nechtíc rozbije výlohu v obchodně, starší děti hrající kopanou, které rozbíjí míčem sousedovi okno nebo právně zajímavý, reálný případ z Německa, kdy děti ve věku 5 a 7,5 let procházely parkoviště se skleněnými střepy v ruce a na 17 autech poškrábali lak (každý rodič nechť si doplní svůj příklad). Příklady jsou to sice odlišné, ale spojuje je jeden prvek – vždy se jedná o škodu způsobenou nezletilým, tedy osobou, která není plně svéprávná. Na otázku, kdo bude nakonec povinen k náhradě způsobené škody, mohou existovat v zásadě čtyři různé odpovědi: (1) škodu takto způsobenou nebude muset nahradit nikdo (resp. ponese si ji sám poškozený, neboť ze zákona nebude nikoho, kdo by mu ji byl povinen nahradit); (2) škodu bude hradit pouze osoba s povinností dohledu (pro účely tohoto článku budu dále hovořit zjednodušeně o rodiči nebo rodičích, byť samozřejmě osobou s povinností dohledu může být i někdo jiný, např. opatrovník, organizátor dětského tábora apod.); (3) škodu nahradí rodič s dítětem společně; (4) škodu bude povinno nahradit pouze dítě. To samo o sobě nikoho zřejmě nepřekvapí, vezmeme-li v potaz, že nezletilým dítětem (pro účely tohoto článku dále jen „dítětem“) je každý až do nabytí zletilosti, tj. plné svéprávnosti (zpravidla v 18 letech, výjimečně dříve), přičemž existuje velmi pestrá škála různých situací, kdy může třetí osobě jednáním dítěte vzniknout škoda. Je tak samozřejmostí, že i s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu právo nutně musí odlišně pohlížet na třeba čtyřletého a sedmnáctiletého „škůdce“. Abychom byli schopni určit, kdo je v konkrétním případě povinen příslušnou škodu nahradit, je třeba vycházet primárně z dvou korektivů stanovených občanským zákoníkem: intelektuální a fyzické vyspělosti (zralosti) dítěte na straně jedné a povinnosti náležitého dohledu rodiče nad dítětem na straně druhé.

Hranicí mezi občanskoprávní odpovědností a „neodpovědností“ dítěte je jeho způsobilost v konkrétním případě (1) ovládnout své jednání a (2) posoudit jeho následky. Oba předpoklady musí být splněny zároveň. Představíme-li si tedy průměrné intelektuálně a fyzicky vyspělé sedmnáctileté „dítě“, pak budou tyto předpoklady splněny v drtivé většině případů. Naopak u velmi malých dětí tyto předpoklady prakticky nelze naplnit, tudíž ani nemůže být dána jejich odpovědnost a povinnost k náhradě škody. Jedinou výjimkou, kdy dítě bude povinné škodu nahradit i přesto, že nebylo schopno své jednání ovládnout nebo/a posoudit jeho následky, je situace, kdy je spravedlivé, aby vzniklou škodu nahradilo se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného. Jinak (zjednodušeně) řečeno: na jedné straně bude movitý nezletilý-škůdce (tj. přímo dítě, nikoliv jeho rodiče!) a na straně druhé nemovitý poškozený.

Na výše uvedeném je v zásadě do jisté míry nezávislá odpovědnost rodičů, přičemž zkoumá se, zda rodiče zanedbali/nezanedbali náležitý dohled. Zanedbá-li rodič náležitý dohled nad dítětem, bude mít povinnost k náhradě škody třetí osobě, a to buď společně a nerozdílně s dítětem, anebo samostatně (viz níže). Míru náležitého dohledu není možné vymezit obecně – je třeba situaci vždy individuálně posuzovat vzhledem k okolnostem konkrétního případu, věku dítěte, jeho povahových vlastností, vyzrálosti, celkového chování apod. Bylo by snad možné hovořit v širším smyslu o určitém rozumném a obvyklém standardu náležité péče rodiče o dítě.

Spojením výše uvedených kategorií dojdeme k v úvodu zmíněným čtyřem variantám odpovědnosti:

(1) škodu nese sám poškozený: nezanedbal-li rodič náležitý dohled a zároveň dítě není způsobilé ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, pak není osoby, která by byla odpovědná vůči poškozenému za způsobenou škodu (vychází se z předpokladu, že děti představují významnou hodnotu společnosti, tudíž společnost nemůže někoho „trestat“ pouze za skutečnost, že se je rozhodl mít – odpovědnost rodiče dovozujeme v momentě, až rodič „něco“ zanedbá, laicky řečeno až udělá „něco špatně“);

(2) odpovědnost pouze rodiče: není-li dítě právně odpovědné (neboť nebylo schopno ovládnout své jednání nebo rozpoznat jeho následky), nicméně rodič zanedbal náležitý dohled  nad ním, pak je dána odpovědnost vůči třetí osobě pouze rodiče;

(3) odpovědnost rodiče i dítěte: situace, kdy dítě bylo schopno posoudit následky svého jednání a zároveň je ovládnout a současně rodič zanedbal náležitý dohled nad dítětem – v tomto případě rodič s dítětem odpovídá za škodu solidárně, tj. společně a nerozdílně (což znamená, že poškozený může požadovat uhrazení plné škody po kterémkoliv z nich);

(4) odpovědnost pouze dítěte: existuje i varianta, že rodič nezanedbal dohled, přičemž dítě bylo schopno posoudit následky svého jednání a ovládnout je – v tomto případě dítě uhradí škodu poškozenému samo a po rodičích nelze požadovat ničeho.

Z výše uvedeného je patrná logická a nepřekvapivá tendence: čím je dítě starší, tím větší míru odpovědnosti po něm můžeme požadovat. Souvisí to s tím, že vždy je třeba zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu nakolik je dítě schopné „ovládnout své jednání a posoudit jeho následky“. K tomu je třeba rozumně – rovněž vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu – interpretovat otevřený a do značné míry flexibilní pojem „náležitého dohledu“, od kterého se odvíjí odpovědnost/neodpovědnost rodičů za jednání jejich dítěte. V řadě případů tak není jednoduché učinit závěr, zda rodič je či není odpovědný. Nejedná se však o nic neobvyklého a rozhodně není nutné nad tím výmluvně zdvíhat obočí: soukromé právo (a nový občanský zákoník obzvlášť) používá řadu neurčitých právních pojmů (např. dobré mravy, poctivost, spravedlnost, lhůta „bez zbytečného odkladu“ a mnohé další), jejichž význam se promítne až tehdy, aplikujeme-li tyto pojmy na konkrétní skutkový stav řešeného případu.

 

JUDr. Piotr Mendrek,

advokátní koncipient

Související příspěvky