Když jsme se v našem posledním příspěvku této rubriky podrobně zabývali okolnostmi nabytí vlastnického práva k nové (nepoužité) věci od nevlastníka v rámci běžného obchodního styku, zůstali jsme čtenářům dlužni vylíčení dalších odlišných situací, kterým se budeme věnovat právě dnes.

PRODEJ POUŽITÝCH VĚCÍ

Druhé zákonné pravidlo, vedle nabytí v rámci běžného obchodního styku, se týká obchodu s použitými movitými věcmi (autobazary, zastavárny, obchody se starožitnostmi, antikvariáty, vetešnictví, apod.). Zákon podmiňuje nabytí vlastnického práva dobrou vírou a právě tím, že věc byla získána od podnikatele, který v rámci běžného obchodního styku obchoduje s použitými věcmi. Kromě toho zákon vyžaduje, aby věc byla získána úplatně (úplatnost není konkretizována, lze však mít za to, že např. nápadně nízká cena by vzbuzovala pochybnosti a ohrožovala dobrou víru nabyvatele). Obecně se však koncept nemění – při splnění zákonných podmínek osoba kupující věc např. v zastavárně od nevlastníka (což je v případě těchto obchodů běžné) může získat k věci vlastnické právo.

Zákonodárce si však uvědomuje rizika těchto obchodů, která můžou mít nezřídka i trestněprávní rozměr. Koneckonců tato skutečnost je všeobecně známá a zcela jistě si ji musí uvědomovat rovněž zájemci o koupi použitého zboží. Proto zákon ustupuje od ochrany dobré víry nabyvatele na úkor vlastnického práva původního vlastníka a stanoví, že pokud tento původní vlastník prokáže pozbytí věci ztrátou nebo svémocným odnětím (krádež, loupež apod.), nabyvatel je povinen původnímu vlastníkovi tuto věc vydat. Podmínkou je, že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nanejvýš tři roky.

OSTATNÍ PŘÍPADY

Třetí – obecné – pravidlo je stanoveno pro situace, u nichž se nedá aplikovat pravidlo první ani druhé. Konstrukce je zdánlivě jednodušší a spočívá v jediné podmínce: od neoprávněného lze nabýt vlastnické právo v případě, že nový vlastník prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. Nicméně i v této situaci zákonodárce chrání původního vlastníka obdobně jako u pravidla týkajícího se prodeje věcí použitých – stanoví totiž, že se tato norma neaplikuje (k nabytí vlastnického práva nedojde), pokud původní vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

Příkladů bychom mohli uvést nespočet – zmíním třeba koupi movité věci od podnikatele mimo běžný obchodní styk či situaci, kdy sice dojde k odstoupení od kupní smlouvy (ta se tím pádem zruší), ale už nedojde k vrácení věci, která byla předmětem koupě, přičemž tato věc bude následně držitelem věci (osobou neoprávněnou – nevlastníkem) prodána. Do této kategorie bude spadat modelový případ „obchodníka“ prodávajícího „své“ zboží „za babku“ (šperky či hodinky připnuté na vnitřní stranu saka či vesty) na parkovišti obchodního centra. Přiznejme si však, že zde by se ovšem už sama dobrá víra kupujícího prokazovala velmi obtížně.

Poznámka závěrem: pro právo je příznačný střet různých principů či hodnot. Úprava nabytí od neoprávněného se snaží regulovat rozpor mezi dobrou vírou a vlastnickým právem. Výše uvedený příspěvek měl alespoň naznačit, v jaké situaci zákonodárce upřednostňuje tu kterou hodnotu. Avšak „strom života se zelená“, proto nalezení řešení v konkrétním případě bude v právní praxi nezřídka velmi problematické.