Známá římskoprávní zásada praví, že „nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má“. Zjednodušeně lze příkladem uvést, že nemůžu převést na jiného vlastnické právo (např. věc prodat či darovat) k předmětu, který nevlastním. Teoreticky. Slovy klasika však „šedá je teorie a zelená se strom života“ a pochopitelně i z této zásady existují výjimky, přičemž právní úprava nejdůležitější z nich se skrývá v občanském zákoníku v pěti paragrafech s nepříliš poutavým nadpisem „nabytí vlastnického práva od neoprávněného“. I přes skutečnost, že se tato problematika nejednomu právnímu laikovi může jevit abstraktně a neuchopitelně, není zřejmě na škodu mít v této oblasti obecné povědomí, neboť se sporným převodem vlastnictví se může setkat každý.

Cílem tohoto a na něj v některém z příštích vydání navazujícího příspěvku je seznámit čtenáře s problematikou nabytí vlastnického práva od osoby, která jím nedisponuje, a přiblížit tak podmínky, které občanský zákoník stanovuje pro nabytí vlastnického práva od nevlastníka (neoprávněného), jak rovněž odpovědět na otázku, za jakých okolností se původní vlastník může domáhat vydání věci zpět.

V občanském zákoníku jsou upraveny tři situace nabytí vlastnického práva od nevlastníka. Zákonodárce konstruuje dvě speciální pravidla (běžný obchodní styk a prodej použitých věcí) a jedno obecné, které působí jako spadová oblast pro všechny ostatní situace. Dnes se budeme zabývat prvním z nich.

BĚŽNÝ OBCHODNÍ STYK

První speciální pravidlo se týká standardní každodenní situace, kterou je v tomto případě běžný obchodní styk. Zákon stanoví, že nabýt vlastnické právo od neoprávněného lze za současného splnění dvou podmínek: (I.) nabyvatel byl v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného nabývacího titulu, a dále, že (II.) k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku.

Zatímco termín „běžný obchodní styk“ je pro každého poměrně srozumitelný (je zřejmé, že za něj nelze považovat kupříkladu koupi počítače v řeznictví apod.), termín „dobrá víra“ patří naopak mezi abstraktní a těžko definovatelné právní pojmy. V tomto případě však postačí, pokud si dobrou víru charakterizujeme jako vnitřní psychický stav osoby, její opravdové a odůvodněné přesvědčení o oprávnění druhé strany vlastnické právo převést.

V této kategorii osoba nabývá vlastnické právo od nevlastníka při splnění dvou výše uvedených podmínek bez dalšího, přičemž původní vlastník již nemá možnost se vrácení věci domáhat. Koupíte-li si v obchodě s elektronickým zbožím počítač, nabydete vlastnické právo k předmětu koupě i za situace, kdy prodejce počítač nevlastní a není tedy nijak oprávněn vám ho prodat, třeba proto, že jej odcizil, anebo mnohem častěji proto, že kupříkladu prodejce svému dodavateli za zboží nezaplatil a tento dodavatel si ve smlouvě s prodejcem vymínil (tzv. výhrada vlastnictví), že na prodejce přejde vlastnické právo teprve úplným zaplacením kupní ceny. I toto však z pohledu nakupujícího zákazníka nehraje žádnou roli.

Pro úplnost je nutno uvést, že výše popsané pravidlo dopadá nejen na nabytí věci od podnikatele v rámci běžného obchodního styku, ale rovněž na jiné zákonem stanovené standardní situace (mimo jiné na případy, kdy k nabytí věci dojde ve veřejné dražbě nebo za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil). Závěrem lze tedy konstatovat, že zejména s nakupováním nového zboží v obchodech není pro kupující zákazníky spojeno žádné riziko pořízení věci, která by jim snad byla v budoucnu odňata z důvodu, že předtím nepatřila prodávajícímu. V takových situacích se zákazníků už nebudou nijak týkat ani spory, které ale mohou vzniknout právě mezi prodejcem a jeho dodavatelem, který například z výše popsaných důvodů (pro nezaplacení kupí ceny) měl dle ujednání s obchodníkem zůstat z právního hlediska vlastníkem předmětného zboží.

Jaká odlišná pravidla ale platí v případě prodeje zboží použitého nebo i v jiných situacích, samostatně v občanském zákoníku neupravených, to už bude náplní našeho příštího příspěvku.