V jednom z předchozích příspěvků jsme psali o významu, jaký může mít při objednání zájezdu prostřednictvím cestovní kanceláře ověření skutečnosti, zda je daná cestovní kancelář v momentě uzavření smlouvy o zájezdu pojištěna proti úpadku. Pokud totiž nastane situace, kdy se zájezd z důvodu krachu cestovní kanceláře neuskuteční, v případě jejího pojištění vzniká nespokojenému zákazníkovi alespoň právo na plnění od příslušné pojišťovny. Taková pojistka má nahradit zaplacenou cenu za nerealizovaný zájezd. Jablkem sváru mezi pojišťovnou a zákazníkem se však obvykle stane výše pojistného plnění. Zatímco zákazník logicky žádá plnou kompenzaci toho, co zkrachovalé cestovní kanceláři uhradil, pojišťovny preferují poskytnutí náhrady podle konkrétní uzavřené pojistné smlouvy s danou cestovní kanceláří, což – nutno říci – málokdy znamená plné proplacení promarněné investice zákazníka. Pojďme si tedy říci, kdo je v dané situaci v právu a jak tuto otázku vyřešily naše soudy.

Na úvod připomínám, že povinnost sjednat pojištění proti úpadku všem cestovním kancelářím výslovně ukládá zákon o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. Taková pojistná smlouva pak má být sjednána tak, aby se pojištění vztahovalo na veškeré zájezdy prodané v době její platnosti a rovněž i na zaplacené poukazy na zájezd. Jestliže cestovní kancelář nevrátí zákazníkovi zaplacenou zálohu nebo cenu zájezdu v případě, že se zájezd neuskutečnil, popř. neposkytne zákazníkovi dopravu z místa pobytu v zahraničí do České republiky, pokud je tato doprava součástí zájezdu, náleží zákazníkovi dle shora uvedeného zákona právo na plnění od pojišťovny, pokud tento svůj nárok včas pojišťovně ohlásí.

Kámen úrazu ale spočívá v tom, že daný zákon nestanoví zcela výslovně, že by zákazník měl od pojišťovny obdržet plnou náhradu; z této absence výslovného ustanovení ve vztahu k výši náhrady (a z dalších indicií zákona) pak pojišťovny dovodily všeobecný závěr, jehož se doposud zřejmě drží, a totiž že výše poskytované kompenzace bude určena v závislosti na individuálně s cestovní kanceláří sjednaném pojistném plnění. Pokud v takových případech nároky všech přihlášených zákazníků zkrachovalé cestovní kanceláře převýší souhrnný limit sjednaného pojistného plnění, výše poskytované náhrady se poměrně všem těmto zákazníkům sníží.

Takový postup kupříkladu zaujala i pojišťovna, u níž byla pro případ úpadku pojištěna cestovní kancelář Diamond travel (svého času největší prodejce okružních plaveb v České republice), která je v současnosti v konkursu. Tato pojišťovna v nedávné době obeslala zákazníky jmenované kanceláře, kteří u ní svůj nárok na kompenzaci uhrazené ceny zmařeného zájezdu včas a řádně přihlásili, se sdělením, že jejich nároky bude uspokojovat pouze v poměrné výši, která se navíc nerovná ani 30 % jejich nákladů. Důvodem mají být právě skutečnosti popsané výše, tj. nízký sjednaný limit pojistného plnění, spolu s příslušnými ustanoveními všeobecných pojistných podmínek, která daný postup připouštějí.

Co však na takový postup říkají soudy? Pokud jde o čerstvý případ výše jmenované cestovní kanceláře, ten se před soud ještě nedostal, což se do budoucna zřejmě říci nedá. Nejde ale o první případ zkrachovalé cestovní kanceláře. Třeba až Ústavní soud řešil ústavní stížnost související s krachem cestovní kanceláře Parkam Holidays, kde se její zákazník, nespokojený s výší náhrady poskytnuté mu ze strany dané pojišťovny (rovnající se necelým 60 % jeho nákladů), domáhal doplacení zbytku této částky tak, aby mu tedy byla vrácena celá cena nerealizovaného zájezdu. V uvedeném případě Ústavní soud zaujal přelomové stanovisko, dle něhož v případě úpadku cestovní kanceláře vzniká zákazníkovi právo vůči pojišťovně na plnění v plné výši ceny zájezdu. Tuto povinnost plné náhrady dovodil Ústavní soud vedle nejen z českých zákonů, ale též z právních předpisů Evropské unie, a věc uzavřel s tím, že sjednání takových podmínek pojišťovny s cestovní kanceláří, které omezují práva spotřebitele, zaručovaná mu právními předpisy České republiky či Evropské unie, jsou ve vztahu k dotčenému zákazníkovi neúčinná, nezavazují jej a nemění tak nic na jeho právu obdržet plnou náhradu. Obdobně nekompromisní závěry opakovaně přijal i Nejvyšší soud, který v nedávné době řešil stejnou záležitost v souvislosti s krachem cestovní kanceláře GLOBALTOUR. I tento soud potvrdil výše uvedené stanovisko Ústavního soudu v tom duchu, že jsou to pojišťovny (a ne zákazník-spotřebitel), kdo má nést případné důsledky spojené se sjednáním nedostatečných pojistek cestovních kanceláří. Uvedené plně koresponduje s nazíráním věci tak, že právě pojišťovny jsou silnější stranou při uzavírání příslušných pojistných smluv i při vyjednávání výše pojistného plnění.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že stanovisko našich nejvyšších soudních instancí k otázce výše poskytované náhrady při úpadku cestovní kanceláře je v současné době konstantní ve prospěch spotřebitelů a znamená jejich nárok na poskytnutí plné kompenzace ceny uhrazené cestovní kanceláři za nerealizovaný zájezd. Pokud jde o zákonnou úpravu dané problematiky, v tomto směru se několikrát objevily návrhy na novelizaci zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, které by toto zakotvily do zákona výslovně, avšak tyto vždy v rámci legislativního procesu ztroskotaly. Protože se nadále objevují případy, kdy pojišťovny nepostupují shora uvedeným způsobem a nabízí zákazníkům pouze částečné plnění, lze závěrem konstatovat, že v takových případech zřejmě spotřebiteli nezbývá, než se s odkazem na shora nastíněnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu účinně bránit a žádat po pojišťovně plné proplacení svých přihlášených nároků.