Při úmrtí v rodině je málokdo schopen bezprostředně se soustředit na majetkové záležitosti. Nezřídka se pak stává, že vedle tragédie spojené s odchodem blízké osoby se pak objeví ještě druhá zásadní nepříjemnost – nepříjemnost spojená se zděděním dluhů po zesnulém. Dle právní úpravy platné od roku 2014 je totiž dědic povinen hradit dluhy zůstavitele v plném rozsahu. V tomto článku si ukážeme, jak se předluženému dědictví bránit a co si v takových situacích počít. Preferovaný postup závisí především na skutečnosti, zda víte, že je dědictví předluženo nebo to jenom tušíte, popřípadě nevíte, jaká byla majetková situace zemřelého.

V druhém případě, kdy si nejste jisti nebo vůbec neznáte majetkové poměry zůstavitele, lze více než doporučit uplatnění tzv. výhrady soupisu. Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele. Uplatní-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele „pouze“ do výše ceny nabytého dědictví. Upozorňujeme, že povinnosti hradit dluhy zůstavitele v plné výši se nezbavíte, pokud bude soupis pozůstalosti sice proveden, ale na návrh jiného dědice. Je totiž zapotřebí, aby každý z dědiců, který nechce za dluhy odpovídat v plné výši, uplatnil výhradu soupisu samostatně. Dědic má právo vyhradit si soupis pozůstalosti, uplatní-li jej do jednoho měsíce ode dne, kdy ho soud o tomto právu vyrozuměl. Je-li v tomto příspěvku zmíněn soud, vykonává jeho funkci zpravidla vždy právě notář, jako tzv. soudní komisař pověřený vedením dědického řízení. Právo na výhradu soupisu lze uplatnit prohlášením učiněným ústně před soudem (notářem),
anebo prohlášením zaslaným soudu v písemné formě. Nevýhodou uplatnění výhrady soupisu jsou náklady spojené se soupisem pozůstalosti. Ty se totiž hradí z pozůstalosti a jdou k tíži dědictví těch dědiců, kterým je soupis ku prospěchu.

Pokud byste však již věděli, že je dědictví předluženo, a tak říkajíc s ním nechcete mít nic společného, nemusíte uplatňovat výhradu soupisu a můžete dědictví rovnou odmítnout, v důsledku čehož sice nezískáte případná aktiva pozůstalosti, ale především ani dluhy. Odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí; má-li dědic jediné bydliště v zahraničí, činí lhůta k odmítnutí dědictví tři měsíce.

V případě, že již za života (potenciálního) zůstavitele víte, že po něm nechcete dědit, ať už jsou Vaše motivy jakékoliv, je rovněž možno se dědictví zříci, a to smlouvou se zůstavitelem. Tato smlouva vyžaduje formu notářského zápisu, a tak v praxi není příliš využívána, avšak může přijít vhod, pokud byste z v budoucnu mohli z jakýchkoliv důvodů propásnout práv výše uvedenou lhůtu pro odřeknutí dědictví či uplatnění výhrady soupisu, a hrozilo by tak zdědění dluhů.

Pokud tedy platně využijete jedno ze tří dříve nastíněných práv – uplatnění výhrady soupisu, odmítnutí dědictví, zřeknutí se dědictví – nehrozí Vám, abyste se po skončení dědického řízení dostali – lidově řečeno – do mínusu.

Na závěr si ještě krátce řekneme, jaké to je na druhé straně barikády, tedy pokud jste v roli věřitele zemřelého. Ať už je dědictví předluženo či nikoliv, je zapotřebí, abyste svou pohledávku přihlásili do dědického řízení, a to rovněž právě u notáře, který byl vedením dědického řízení soudem pověřen. V závislosti na jednání dědiců zůstavitele, jak jsme je nastínili výše, pak budete vyrozuměni, na koho pohledávka přešla, a do jaké výše může být uspokojena. Co se ale stane, když bude dědictví odmítnuto všemi potencionálními dědici? Pozůstalost pak připadne jako tzv. odúmrť státu, který v případě, že se bude jednat o předlužené dědictví, navrhne likvidaci pozůstalosti. Likvidace pak zjednodušeně řečeno probíhá podobně jako insolvenční řízení obchodních společností, kdy dojde ke zpeněžení aktiv pozůstalosti a poměrnému uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele.