Články

Veřejné prostranství

Autor: Ludmila Jakubíková

V centrech mnohých obcí a měst (ale nejen tam) se nacházejí pozemky, které jsou volně přístupné a užívané veřejností, a často pak přicházejí (ať už ze strany vlastníků těchto pozemků nebo ze strany obyvatel dané obce – tedy potencionálních uživatelů předmětných pozemků) dotazy ohledně právní povahy užívacích vztahů k takovým pozemkům. V následujícím článku se budeme zabývat převážně vztahy v režimu soukromoprávním. Veřejnoprávní pohled na tuto problematiku přináší totiž širší okruh témat (např. jak je to s obecně závaznými vyhláškami, které v obci vymezují veřejná prostranství, nebo kdo má oprávnění vybírat poplatek za parkování na pozemku, který je veřejným prostranstvím), z nichž některá mohou být případně zpracována v dalším samostatném příspěvku.

Ať už provozujete restauraci, penzion, obchod nebo třeba kadeřnictví, pravděpodobně jste se již v souvislosti s pouštěním hudby z rádia nebo provozováním televize ve vašich prostorách setkali s výzvou kolektivních správců k uzavření hromadné licenční smlouvy a k souvisejícímu placení autorských poplatků. S ohledem na skutečnost, že lidem často není jasné, za co a komu autorské poplatky platí, a současně i vzhledem k tomu, že jejich výše mnohdy není zanedbatelná, jsou tyto poplatky mnohými přijímány negativně. Někdy bývají dokonce označovány za výpalné.
more–>

V návaznosti na tyto skutečnosti část podnikatelů tyto poplatky odmítá platit, případně hledá nejrůznější způsoby, jak se jejich placení vyhnout. To vede k množství soudních sporů. Tento článek má za cíl blíže problematiku spojenou s kolektivními správci a autorskými poplatky vysvětlit a odstranit některé s tím spojené nejasnosti.

V prvé řadě je nezbytné autorské poplatky podle autorského zákona odlišit od poplatků koncesionářských. Koncesionářský poplatek lze svým způsobem označit za daň, kterou je zatíženo vlastnictví rozhlasového nebo televizního přijímače a ze které je financováno fungování veřejnoprávních médii – Českého rozhlasu a České televize. Oproti tomu autorské poplatky představují odměnu autorů za užívání jejich děl, která se ve většině případů hradí právě prostřednictvím kolektivních správců.

Kolektivní správci jsou organizace, které byly Ministerstvem kultury pověřeny, aby autory děl zastupovaly mimo jiné při výkonu jejich práva na odměnu. V současné době v České republice působí šest kolektivních správců – DILIA, OSA, INTERGRAM, OOA-S, GESTOR a OAZA. Tito kolektivní správci zastupují různé umělecké profese a zpravidla tedy nepostačuje autorské poplatky platit pouze některému z nich. Naopak je nutné platit je vícero kolektivním správcům. S výjimkou GESTORu jsou v současnosti všichni ostatní kolektivní správci při uzavírání smluv a placení autorských poplatků zastupování OSA, která poté dále zaplacené poplatky rozděluje.

A proč je vlastně poplatky nutné platit? Pouštěním rádia nebo televize v prostorách podnikatele dochází ke zpřístupňování díla veřejnosti – zákazníkům. Rádio a televize jsou často provozovány například k navození příjemnější atmosféry v prostorách podnikatele. Zjednodušeně lze říci, že je tímto využíváno dílo autora pro ekonomickou činnost a ve prospěch jiné osoby. Na tento prospěch má však ze zákona právo autor tohoto díla. Ostatní osoby jej mohou využívat pouze v případě, mají-li k jeho využívání oprávnění, nejčastěji tedy uzavřenou licenční smlouvu. Tuto smlouvu mohou mít uzavřenou přímo s autorem. To je však v případě provozování rádia nebo televize s ohledem na obrovské množství autorů prakticky neproveditelné. Z tohoto důvodu dochází k uzavření hromadné licenční smlouvy s kolektivním správcem, který konkrétní autory ze zákona zastupuje.

V praxi kolektivní správci aktivně placení autorských poplatků kontrolují. Pokud zjistí, že v určité provozně dochází právě například prostřednictvím rádia nebo televize ke sdělování díla veřejnosti, jsou jednak oprávněni vymáhat tuto odměnu zpětně coby bezdůvodné obohacení, jednak podnikateli předloží návrh na uzavření hromadné licenční smlouvy. Problém s touto smlouvou a jejími podmínkami je zpravidla dvojí. Za prvé, kolektivní správci často vykládají pojem sdělování díla veřejnosti příliš široce a požadují platby i v případech, kdy na to nemají právo. Za druhé, je výše těchto odměn stanovována dle sazebníku, který vydává sám kolektivní správce. Kolektivnímu správci je v této souvislosti pouze neurčitě stanovena povinnost, aby sazby odměny byly přiměřené, přičemž je otázkou, zdali poplatek stanovený jednostranně kolektivním správcem lze považovat za přiměřený. Nezbývá než doporučit, aby si podnikatelé jednak důsledně kontrolovali oprávněnost požadovaného poplatku, jednak jeho výši, a v případě jakýchkoli nesrovnalostí se nebáli ozvat a případně bránit.

Otázkou, která může některé čtenáře závěrem napadnout, je, zda se placení autorských poplatků lze jakkoli legálně vyhnout. Pokud zákazníkům pouštíte v provozovně běžné rádio nebo televizi a nespadáte pod některou z mála výjimek, pak je odpověď v zásadě jednoznačná – nelze. Těžko budete schopni uzavřít jednotlivé licenční smlouvy se všemi autory, kteří se v rádiu nebo televizi objeví. Na internetu lze však nalézt projekty, jako například v této souvislosti mnohými doporučované Jamendo, které – zjednodušeně řečeno – tyto licenční smlouvy s autory uzavře za vás a následně v rámci internetového rádia, které můžete po zaplacení služby přehrávat, pouští pouze díla autorů, s nimiž byla tato smlouva uzavřena. Jedná se tedy o způsob, jak v provozovně hudbu pouštět a přitom neplatit poplatky kolektivním správcům. Je však nutné upozornit, že OSA tento postup neuznává, přičemž související soudní spory nebyly prozatím, alespoň co je autorovi známo, ukončeny. Nelze tedy předjímat, jak se k uvedenému české soudy nakonec postaví.

Od 1.1.2018 vstoupil v účinnost zákon č. 225/2017 Sb., který významným způsobem mění právní úpravu dosavadního stavebního zákona v oblasti stavebního řízení a územního plánování. Účelem a cílem uvedené novely má být především zrychlení a zjednodušení celého procesu stavebního řízení, tedy získání stavebního povolení pro nové stavby i pro rekonstrukci těch stávajících.

Provoz na pozemních komunikacích s sebou přináší zvýšená rizika, a tak se bohužel stává, že jako účastníci dopravních nehod musíme následně řešit nepříjemné situace z toho vzniklé. V tomto článku se budu zabývat především postavením poškozeného, i když okrajově se dotknu i osoby odpovědné za škodu. Pokud se tedy ocitneme na straně poškozeného, je na místě zjistit, kdo je zodpovědný za způsobenou škodu. V ideálním případě vše vyřeší pojišťovna, ale stává se samozřejmě i to, že viník dopravní nehody nemá sjednané platné pojištění, nebo pojišťovna nekomunikuje tak, jak bychom si představovali. S ohledem na běh promlčecích lhůt je pak třeba „vzít spravedlnost do vlastních rukou“ a obrátit se se svým nárokem na soud v občanskoprávním řízení.

Už uplynul téměř měsíc ode dne nabytí účinnosti evropského nařízení o ochraně osobních údajů (známý pod zkratkou GDPR), jehož hlavním posláním je ochrana osobních údajů fyzických osob v Evropské unii. Podle odhadů se doposud na tuto novou právní regulaci připravilo pouze 15-20 % českých podnikatelů, což je poměrně znepokojující fakt s ohledem na možné sankce ze strany dozorujícího orgánu, jímž je v České republice Úřad pro ochranu osobních údajů. Ještě hrozivější zprávu může představovat skutečnost, že nemalá část těchto podnikatelů, kteří již provedli určité kroky k ochraně osobních údajů, postupovali při přípravě na GDPR zcela nesprávným způsobem.

Zřejmě každý již zaznamenal debaty, které byly na téma oddlužení rozpoutány v souvislosti s předloženým návrhem novely insolvenčního zákona. Ta byla v lednu 2018 schválena vládou a nyní je v procesu schvalování v Poslanecké sněmovně. V následujícím článku tedy nastíním, jakých změn by mohl proces oddlužení doznat a jaká východiska zákonodárce k těmto změnám vedou.

Opět se blíží doba letních dovolených, a proto je na čase osvěžit si práva, která vám mohou vzniknout v souvislosti se zkaženou dovolenou. Ne vždy totiž vaše vysněná dovolená bude probíhat podle vašich představ. V závislosti na původu vad nebo obtíží, které vaši dovolenou zkazily, pak máte i různé možnosti, jak alespoň částečně eliminovat nepříjemné pocity z vašeho zájezdu.

Účelem tohoto článku je čtenářům stručně přiblížit problematiku pracovních úrazů při tzv. team-buildingu. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovními úrazy jsou zajisté jednou z nejcitlivějších oblastí pracovního práva. Je tomu zejména proto, že následkem pracovního úrazu vzniká zaměstnanci škoda na zdraví, která může mít obrovský dopad nejen po stránce zdravotní, ale zároveň ovlivňuje možnost zajištění rodiny v případě nemožnosti výkonu další práce.

S blížícím se květnem 2018 je zejména mezi podnikateli stále častěji skloňována zkratka GDPR. Za těmito čtyřmi písmeny se skrývá nové obecné nařízení Evropské unie o ochraně osobních údajů (General Data Protection Regulation – odtud zkratka GDPR), které bývá někdy poněkud nadneseně označováno za revoluci v ochraně osobních údajů osob. Co nového ale toto nařízení přináší? A proč je některými za revoluci označováno? Vzhledem k tomu, že na tuto právní úpravu lze nahlížet ze dvou úhlů pohledu, a to z pohledu fyzických osob jakožto nositelů osobních údajů, a osob a orgánů, které tyto osobní údaje zpracovávají, je i tento článek rozdělen do dvou částí.

Ani sebelepší bezpečnostní opatření či pravidelná školení BOZP prováděná zaměstnavatelem nemohou zcela eliminovat riziko pracovních úrazů zaměstnanců na pracovišti. S pracovním úrazem, kterým je každé poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, jestliže k němu došlo při plnění pracovních úkolů (nebo v souvislosti s ním) nezávisle na jeho vůli, a to krátkodobým, náhlým a násilným působením vnějších vlivů, se přitom může pojit nárok zaměstnance na odškodnění od zaměstnavatele. To platí i pro nemoci z povolání.